Proč dělat něco jednoduše, když to jde složitě

 

První zážitek z mého deníku - přejezd z Indie do Nepálu

 

Po dvou týdnech bydlení na čajových plantážích u mé nové indické rodiny, která mě nechala u sebe žít, jsem se rozhodl přejet do Nepálu, abych se konečně podíval do hor. Soused dovážel do Nepálu ananasy a navrhl mi, že mě jedním truckem s ananasy vezme.

Vyrazili jsme poměrně pozdě a na hranici, která byla tvořena řekou a úzkým mostem, jsme zastavili, aby se ananasy mohly přeskládat do jiného, většího trucku. Já se vydal na emigrační úřad Indie. Po cestě jsem viděl policii u mostu a nejednoho nepálce, kterému se nepovedlo policii utéct do Indie. Několik honiček jsem s úžasem sledoval. Když jsem natěšeně přišel na emigrační úřad s cestovním pasem a úsměvem, zjistil jsem, že je úřad již pár hodin zavřený a úředníci popíjí a sledují televizi. Pár minut přemlouvání a neustálých proseb a povedlo se mi s úředníky dohodnout.

“Pokud ti na imigračním úřadu v Nepálu vydají razítko, vydáme ti jej také a můžeš Indii opustit”.

Tak jsem se vydal přes most do Nepálu, kde hned v první budově byl již také zavřený imigrační úřad. Zvonil jsem, bušil na dveře a okna než mi konečně někdo otevřel. Opět dlouhé přemlouvání dalšího úředníka, spousta proseb a lží (mimochodem malá rada - pokud se vyskytnete v obdobné situaci, řekněte, že je váš rodinný příslušník v nemocnici, do které ho přivezli z hor, prý se to stává často a nebudou dělat potíže s rychlým vydáním víza) mi úředník slíbil, že pokud budu mít razítko od indického emigrační úřadu, tak mi dají také razítko a vízum. Pouze dodal “musíš si ale pohnout, jsme oficiálně zavřeni a já chci jít spát”. Utíkal jsem přes most zpět do Indie na emigrační úřad, kde mi nechtěli věřit, že dostanu vízum do Nepálu, tak jsem musel opět přemlouvat a prosit, uvolili se a razítko mi vydali. To pro mě znamenalo utíkat opět přes most do Nepálu na imigrační úřad, kde čekal úředník s razítkem a předpřipraveným vízem. Za to, že mi vyšel vstříc samozřejmě očekával drobný finanční úplatek. Na tyhle úplatky jsem však byl za měsíc a půl v Indii naprosto zvyklý.

Zní vám to složitě? Do teď sám nerozumím tomu, jak jsem takový puzzle mohl vyřešit, nicméně tohle zatím nebylo vše.

Neskutečně se mi ulevilo, mohl jsem konečně do Nepálu. Nicméně jediné co jsem měl byl telefon a cestovní pas. Můj batoh s absolutně vším byl v trucku, který jsem po tmě nemohl najít a na řidiče jsem neměl číslo. Také jsem se bez trucku s ananasy neměl do Nepálu jak dostat a v Indii jsem zůstal nemohl, protože jsem přeci právě dostal razítko, které mi ukončilo platnost víza. Volal jsem sousedovi mé indické rodiny, ať mi dá číslo na řidiče. Jenže co, on nový řidič neuměl anglicky. Musel jsem opět volat sousedovi mé indické rodiny, aby zavolal řidiči on a řekl mu, že budu čekat u mostu na hranici. Po 20 minutách pozorování jak se nepálci a indové snaží nelegálně překračovat hranice a jak je policii honí sem a tam jsem slyšel troubení trucku. Naskočil jsem do kabiny, kde byl se štěstím i můj batoh. 

Složitější přechod hranic jsem od té doby nikdy nezažil. A víte co? Stačilo se na hranice dostat o pár hodin dříve a neměl bych nejmenší problém, ani bych nemusel nikoho uplácet.

Vytvořil Shoptet | Design Shoptetak.cz